Pretty woman - 26. Šestadvacet minut po sedmé

Stejně tak, jako byl Remus zdrcený, když odcházel, tak byl teď naopak ve stejně skvělém rozpoložení.
Slunce prosvítalo skrze okenní tabulky přímo na jeho usměvavý obličej.
Pochodoval jako mravenec z místa na místo, z poschodí do předsíně, z kuchyně do sklepa, přenášel různé věci a hvízdal si u toho jako puberťák.


***


Harry se snažila dát do dohromady, zatímco Draco ještě stále ležel ve svém pokoji a spal jako andílek. Ona samou netrpělivostí, jak to s nimi vlastně teď bude, nemohla dospat. A tak se tiše odplazila z jejich dočasného hnízdečka lásky a snažila se dělat co nejméně hluku, aby svého vyvoleného nevzbudila.
Navíc byla nervózní i z toho, že jim měly dnes přijít výsledky analýz, které si vyžádali včera na ministerstvu. Přestože je čekala až spíše k večeru.
Také k téže „skvělé“ náladě přispěl i fakt, že byl dnes pátek, což z něj činilo dnem, který začínala nenávidět. Čekala ji návštěva Bradavic a Snapea.
Tolik událostí za jeden krátký den, to si jednoduše žádalo silnou černou kávu, aby se mohla probrat.


***


Od krbu se jen jiskřilo a byl slyšet pískot. V krbu co chvíli šlehaly zelené plameny, jak jím přes letax kdosi posílal nějaké předměty.
Zastavila se na půl kroku a zdvihla udiveně obočí, zatímco postava, která způsobovala ten zmatek, si stále pískala. „Remusi?“ otázala se. Nemohla uvěřit vlastním očím.
„Harry!“ zvolal zvučně Remus a dal do toho pěkný kus nadšení. „Dobré ráno, jak jsi se vyspala? Doufám, že do růžova! Stejně jako já!“ vzal do rukou hnědou krabici z kartonu, dal ji do krbu a letaxem ji kamsi poslal. Pohltily ji brčálové plamínky.
„Co se stalo? Santa letos naděloval dřív?“ zeptala se vtipem, protože Remova neobvyklá nálada byla více než podivná, zvlášť, když ještě před chvílí vypadal jako hromádka neštěstí.
„Stěhuji se, jak vidíš!“ oznámil ji s notnou dávkou optimismu vlkodlak a vhodil do krbu další z krabic, přičemž levou rukou mávnul hůlkou, aby do další dostal nějaké haraburdí. „Člověk by ani nečekal, že tady za takovou chvíli nashromáždí tolik věcí.“
„Cože?“ Harriet málem poskočila nad zemí, když uslyšela, co jí Remus sdělil. „A kdy jsi mi to chtěl říct, Remusi?“
Jantarové oči se obrátily na dceru-syna Jamese Pottera, chlapce-muže, který kdysi býval jeho nejlepším přítelem. „Promiň, Harry. Přišlo to tak náhle!“ rozhodil rukama, aby dal najevo, jak ho to činí šťastným.
„A kam se stěhuješ?“ vyzvídala černovláska dál a prohlížela si siluetu svého někdejšího profesora obrany proti černé magii.
„Zpátky domů!“ rozradostnil se Lupin a vzal do rukou poslední krabici, kterou měl v plánu vzít s sebou osobně.
„Zpátky? Takže…“ nedořekla Harry větu, neboť jí do ní skočil on.
„Vše se vyřešilo,“ usmál se od ucha k uchu muž ve středních letech a v očích měl cosi neidentifikovatelného, co jej dělalo tajemným.
„Takže je zase vše v pořádku?“ Harriet byla upřímně ráda, že vidí Rema v takovémto rozpoložení.
„V naprostém!“
Harry se na Rema zářivě usmála: „Moc ráda vidím, že jsi tak šťastný, Reme. Konečně! Taky trocha štěstí pro tebe. Tedy, ne, že bych tě tu nechtěla, byla jsem moc ráda, že tě tady mám, ale těší mě, že nejsi smutný.“
„Děkuji. No, měl bych zatím jít,“ ukázal Remus prstem ke krbu a nabral si do jedné z rukou prášek letax, zatímco pod druhou rukou třímal menší krabici.
„Jasně…“ dívka cítila, jak se jí téměř oči plní slanou vodou, ale naštěstí ten pocit zažehnala a zahnala kamsi do ztracena.
„Pro ostatní věci si ještě přijdu, nemám zdaleka vše,“ odmlčel se na chvilku Lupin a pozorně si prohlédl Harry, hledě jí následovně do očí. „Moc ti děkuji za azyl, útočiště nebo jak tomu chceš říkat. Děkuji za tvou pomoc a žes mi tedy věnovala na nějaký čas přístřeší i domov. Bylo to s tebou úžasné a nesmírně si toho cením. Mám u tebe dluh.“
„Nech toho,“ začervenala se. „Vím, že jsi byl spokojený, tedy v rámci možností. Měla jsem tě tady moc ráda, bylo to skoro jako za starých časů s…,“ nedořekla to. Věděla, že by nebylo vhodné přirovnávat Remuse ke svému zesnulému kmotrovi. „Raději už utíkej,“ doplnila se, „určitě už na tebe čeká i s otevřenou náručí!“
„Máš pravdu,“ rozzářil se muž, „čeká!“ a v jeho tváři se znovu zrodil ten mladičký Poberta, který před desítkami let navštěvoval bradavickou školu čar a kouzel.


***


Hodinku klidu a závanu černé kávy, která k jejím chuťovým pohárkům vysílala signály, si všehovšudy užívala. Věděla, co má dnes všechno před sebou, a proto si dovolila na chvilku vypnout a prostě si užívat klidu a pohody.
Vzpomínala na včerejší noc, která v jejím srdci zalepovala rozjitřené rány a vzpomínala na Dracovy jemné ruce a polibky, jimiž obnažoval její pleť na celém těle.
Jen ta vzpomínka v ní znovu vyvolala husí kůži, až se musela otřepat.
Draco… co teď vlastně bude? Bude Draco dělat, že se nic nestalo? Nebo z ní udělá děvku na jednu noc, vysměje se jí, že konečně získal její věneček? Nebo ji odzbrojí přívětivým úsměvem a na důkaz své náklonnosti ji políbí do vlasů, řekne ji nějaká lichotivá slova a bude chtít dál bojovat o její přízeň?
Ne, tahle možnost scénáře vypadala až příliš neuvěřitelně.
Nikdy neviděla, že by se Draco v někom viděl. Že by do něj investoval nějaké hlubší city.
Netušila, jak by se měla chovat. Co by měla podniknout, a proto se rozhodla, že první krok nechá na Dracovi. Ona nebude dělat vůbec nic.


***


Když se Draco natáhnul rukou, jíž chtěl k sobě přitáhnout tělo ležící vedle něj, ale zjistil, že jen neúspěšně chmatá do vzduchu.
Vedlejší místo na posteli bylo totiž prázdné.
Sáhnul na postel rukou, ale jevila známky toho, že Harry opustila postel časně, neboť prostěradlo bylo studené.
Podíval se na hodiny, jenž stály na konferenčním stolku z masivního ebenového dřeva a podivil se nad tím, proč Harry ještě nespí. Bylo teprve šestadvacet minut po sedmé hodině ráno.
Roztáhnul do stran ruce a protáhnul se, až se prohnul v zádech. Promnul si své ocelové oči a zazíval. Nakonec si, jak míval ve zvyku, hladil vlasy.
Posbíral ze země své den nošené oblečení a uložil je do koše na špinavé prádlo, protože by jej znovu na sebe nevzal, a jelikož byl úplně nahý, hodil přes sebe pár nových svršků ze skříně, kde měl všechno své oblečení.
Dokonce si už přestal stěžovat na to, že si sem nemůže přestěhovat všechno své oblečení, přestože mu pokaždé Harry řekla, že by bylo krajně podezřelé, kdyby nebožtík měl prázdnou komodu.
Už tak ministr držel jeho majetek a byl pod jeho správou, aby ho nezkonfiskovali jiní. Draco mu musel podepsat závěť, ve které odkazoval svůj majetek ministrovi kouzel a Harriet Evansové. Moc se mu do toho nechtělo, ale co měl v ten moment dělat. Pořád lepší, než aby mu majetek rozebrali a rozkradli nějací mudlovští šmejdi z ministerstva na důkaz své sabotáže vůči jeho osobě a jako jistou satisfakci. Téměř se tehdy nad tou myšlenkou otřepal, že byl schopný podepsat komukoliv cokoliv.

Ještě se upravil v zrcadle, které si zde sám vykouzlil z naprosto zbytečného anti pitoreskního obrazu, aby sám sebe mohl pokaždé pochválit, jak je neodolatelný, a pak šel potichounku dolů.
Tak potichu, aby jej Harry nemohla slyšet. Snažil se, aby nevrznul jediný schod.


Seděla za stolem v kuchyni, upíjela kávu a četla si v novinách.
Na sobě měla tmavě modré šaty s nějakými postmoderními kubistickými vzory, které zvýrazňovaly její křivky. Vlasy měla stažené stužkou ve stejném odstínu.
Bylo vidět, že si dnes dala na své vizáži dost záležet.
Dracovi nad tím faktem poskočilo srdce. Že by to udělala jen kvůli němu? Skoro se mu chtělo samou pýchou nadmout. Ale proč vlastně? Tohle ženy kvůli něj dělaly přeci často a nikdy si to nebral nijak blíže k srdci, přestože vždy oné inkriminované ženě tu vizáž pochválil, aby měl blíže pod její sukni. Byl to tah. Navenek gentleman a uvnitř zvíře bez skrupulí a se skrytými záměry.

Draco si uvědomil, jak dlouho už ji pozoruje a obdivuje. Bylo to až směšné. Sám nad sebou se zapitvořil.

Vešel do kuchyně.
Věděl, že si ho Harriet všimla, protože ji viděl na chvilku odvrátit zrak, ale z nějakého zvláštního důvodu to vůbec nedala najevo. To jej mírně vyvedlo z míry, což se nestávalo příliš často. Hlavně se to nestávalo nikomu z rodu Malfoyů. Proč by taky mělo. To oni přeci vyváděli lidi z míry, oni je přiváděli do rozpaků.

„Dobré ráno,“ pozdravil a prošel kolem ní jako lev v kleci.
„Dobré ráno,“ jen prostě odpověděla, aniž by odtáhla zrak od novin.
Draco si šel k lince nalít do hrnku černou kávu, aby se trochu po ránu vzpružil. Potřeboval to. Nějak byl po včerejšku vyčerpaný a spánek mu síly nenavrátil. Taky toho moc nenaspali. Měli totiž zajímavější věci na práci.

„Hm..hm…“ odkašlal si, když civěl do roztažených novin naproti němu, za nimiž se skrýval její vyzývavý obličej.
Noviny se mírně odtáhly stranou a zpoza jejich rohu vykoukly dva zelené brčály se zdviženým obočím. „Přeješ si?“
„Mohla bys, prosím,“ zintenzívněl svou prosbu, aby dal najevo pokoru, po které Harry zřejmě toužila, „ty noviny dát stranou? Překáží mi.“
„V čem ti překáží?“ zeptala se dívka zvědavě. Věděla, že je roztažená přes třetinu stolu a Draco si jako naschvál sedl hned vedle ní, ale chtěla z něj něco vymámit. Nějaký důvod. Třeba ho má.
„Ve všem…“
„Ve všem? Nerozumím. Můžeš se posunout o místo vedle,“ naznačila a to Draca rozhodilo snad ještě víc, než její nezájem, když vstoupil do místnosti.
„No, tak mi třeba překáží ve výhledu…“
„Když si sedneš vedle, tak z okna uvidíš,“ zopakovala znovu svůj návrh, netušila však, že Draco tím myslel úplně něco jiného.
„Překáží mi ve výhledu na tebe,“ dodal mimoděk a znovu si důležitě odkašlal.

To byla správná kouzelná formule, neboť noviny v tu ránu klesly na stůl a dívčin pohled se zaryl do Malfoyova. Zračíc se v něm překvapení.
Hleděl na ni kamenně, aby dal najevo, že to, co právě řekl, myslel smrtelně vážně. A jeho samotného to neskonale překvapovalo.
„Co jsi to právě řekl?“ zmohla se jen Harry a v prvotním šoku si myslela, že jen zkrátka špatně slyšela.
„Slyšela jsi správně, řekl jsem, že nemám na tebe výhled. Chci na tebe vidět…“ najednou si uvědomil, jak niterně a hluboce to zní a rozhodl se k tomu ještě něco přidat, neměl chuť se emocionálně obnažovat, proč taky, „já chci vidět na lidi, se kterými se bavím.“

Zkazil to.

Ve vteřině očekávání, vzývání v zázraky a modlení se v nemožné, se všechno odříkání změnilo v další ironickou poznámku hodnou pouze Draca Malfoye, dědice impéria a miliónů galeonů.
„Aha,“ snažila se ve svém hlase skrýt Harry zklamání, „ale já netvrdila, že se s tebou budu bavit. Čtu si, pokud nevidíš.“

Jako by včerejší noc nic neznamenala a mezi nimi se znovu objevila ta nepropustná zeď. Harry za novinami skrývala svou tvář, neboť cítila, jak se cosi uvnitř ní zase trhá na kousky a právě zalepené švy na jejím srdci se rozšklebily. Zvlhly jí oči.

„Tak to se omlouvám, že tě při čtení ruším,“ připustil vcelku klidně Draco a Harriet zaznamenala, že v jeho tónu nebylo ani zbla po ironii nebo sarkasmu. Co to znamená? Chce si s ní hrát?
Nadechoval se k další větě…


***


Remus se rozhlédl po svém starém a zároveň novém bytě. Vzdychl.
Nakopnul bolestivě jednu z krabic, kterou zde před pár okamžiky poslal. Přepadla na bok a sesypaly se z ní různé prapodivné předměty.
Remus se sklonil a vzal do ruky hledáček. Tolik vzpomínek v něm vězelo. Připomněl si dobu před několika lety, kdy učil na bradavické škole Harryho. Kdy zjistil, že jeho kamarád Sirius je nevinný a kdy zjistil, že Petr, ten zatracený zrádce, je naživu.

Protáhnul se a pohlédl na mudlovskou fotografii na římse krbu, který byl vedle v pokoji. Věděl i takto na dálku, co na ní je.
Křiklavě růžové vlasy byly znát i na vzdálenost několika metrů. Tuhle fotografii si pořídili, když byli společně na dovolené. Nymf tehdy přes ministerstvo dostala nějaké výhodné letenky do Španělska, tehdy poprvé letěl mudlovskou přepravou a dodnes na to s úsměvem vzpomínal, protože i Tonksová z toho tehdy byla vedle.
Na té fotografii ji na pláži objímal kolem ramen. Pamatoval si moc dobře, proč tam šli. Jeho přítelkyně mu tehdy bezostyšně navrhla divoký sex na pláži při západu slunce.
Ještě předtím je stihl nějaký mudla vyfotit svým jednorázovým fotoaparátem a fotku jim hned věnoval. Prý vypadali jako dvě hrdličky.
Remus se usmál. Zahřálo ho u srdce. Zvlášť, když věděl, že nyní dostane stejnou dávku lásky a něhy jako kdysi.
Už zase nebude sám.

Tak opět doma.
Stýskalo se mu po domově. Tolik si na tohle místo zvykl. S Nymfadorou zde prožili plno krásných chvilek a měl na něj kopu vzpomínek.
Jeho nejdražší polovička byla zrovna v práci a on ji očekával vpodvečer, kdy ji slíbil vydatnou večeři, kterou samozřejmě sám uvaří.
Za ta léta s Tonksovou se naučil dobře vařit, protože Nymf byla vždycky nemehlo, a to na všechno. Takže když se pokaždé pokusila něco uvařit, většinou buď zapálila záclony u plotny, nebo pro změnu porozbíjela všechno nádobí. Byla vždy tak živelná. A snažila se o nemožné, ne nebrala jako odpověď.

Jedním mávnutím hůlky nechal všechny krabice levitovat do své ložnice. Pak si uvařil zelený čaj a pohodlně se usadil do svého oblíbeného křesla.


***


Nadechoval se k další větě…

Blonďák dal ruku na noviny a stáhnul je dolů, hledě na její překvapený výraz. „Nemusíš vůbec nic říkat, stačí, když budeš poslouchat. Mluvit totiž budu já.“

25. Kapitola || 27. Kapitola

32. Třicet dva kroků31. 31. červenec30. Třicet mil29. Dvacet devět let čekání28. Dvacet osm týdnů27. Dvacet sedm minut hrůzy26. Šestadvacet minut po sedmé25. Naposledy před pětadvaceti lety24. Dvacet čtyři hodin23. Třiadvacáté narozeniny22. Po dvacáté druhé hodině21. Den po dvacátých prvních narozeninách20. Dvacáté výročí19. Od devatenáctého století18. Osmnáctá hodina17. Sedmnáctého května16. Jako v šestnácti15. Počítej do patnácti14. Čtrnácté pokolení13. Pátek třináctého12.. Pokoj č. 1211. Jedenácté přikázání10. Deset minut slávy9. Devět životů8. Osmý okrsek7. Sedm hodin večer6. Šest měsíců5. Pět (ne)smyslů4. Čtyři vraždy stačí, drahoušku!3. Tři přání2. Dva protichůdné pocity1. První máj